Nejsou už slova čekající

Není nic

co by jsi nechtěl přijmout.

Máš, ale možnost odmítnout

vše co se k tobě nehodí.

Kdo to, ale pozná?

Není nic

co by tě k jednomu místu vázalo.

Postroj na koně dát

a v dálku se hnát

za tou, kterou stále máš rád.

Křídla ptáků

se nad obzorem vznáší,

není čas vzpomínat.

Není tu žádný hlas

co by tě vedl skrze čas,

jenom opar

a vůně mokrého jehličí

dává ti naději,

že někde tam

za lesem hlubokým

na tebe stále čeká

osud vysněný.

Někde tam,

však oči tvé

záři nepřirozenou

mezi stromy odhalují.

Spěcháš, na okraj hvozdu

hned chceš být u jezera,

však mámivá scéna

k zemi tě srazila.

 

Bože chraň, 

ať neztratím svoji hvězdu.

Bože chraň,

na břehu jezera klečíš

do štiplavého dýmu hledíš.

Poslední stavení v plamenech

se k zemi poroučí.

Jen opuštěný hlas

teskně křičící

doprovází jezdce na koních.

Není nic,

jen vzpomínka

se teď vznáší

a ruku svoji ti podává.

Buď s Bohem lásko má,

slova poslední

si krutě s časem pohrála.

Není nic,

jen vzdálený pláč

a smích siluet černých na koních.