Zazpívej

Dívčí výkřik

se nese tmou

jako rekviem,

jako píseň krutá

co v uších zní

nevinným přiznáním.

Jen tiše zazpívej

a ruce spjaté měj,

když kříž samotný

do korun stromů

listy žluté zaklíná.

Jen tiše zazpívej

slova co na jazyku těžknou

a dlaně otevři,

ať kouzlo okamžiku čistého

duši tvou prostoupí.

Výkřik náhle utichá

a jenom čas pomalu ubíhá

cestou trnitou.

Tak vydej se po jeho stopách,

jdi až ke stínu svému

tam kde naděje odpočívá.

Ve zlatém kapradí

uspaná těžkým dechem přání,

těch bludiček co náš rozum

k ideálům naivním svádí.

Tak tiše zazpívej

ať ji neprobudíš,

tu dívku co sní

v hustém porostu kapradí.

Tak jen tiše zazpívej.

 

Proměna 

Závoj mlčení poodhalil

myšlenky skryté.

Sny jako vymalované

co tvojí myslí bloudí.

Závoj mlčení,

 ten nezkrotný lišák

tančí v poryvech pohledu chladného

a jemně se sklání

před dokonalostí pohybu

siluety, která i stíny svádí.

Siluety víly co za soumraku

v tichu nekonečném

splývá s každou větví

stromů dávných-

Závoj tvého mlčení

ozdobený září hvězd

co přišly se napít

z pramenů posvátných

se teď v perly proměnily

a na tvém těle symbol poznání

z ohnivých čar vytvořily.

Symbol co lidem vládne od věků

a je zahalen prameny tajemství.

Jen víly ho nosí,

jen vily mu vládnou

svou lehkostí bytí.

Závoj mlčení, jako tvůj štít

v zářivém tichu, příběh vypráví

o víle, která se

v lásku promění. 

Hvězda

Myslím na tebe,

když duše tvá

se zrovna nedívá,

abych nevyplašil

ten krátký okamžik.

Kdy vůně vlasů tvých

ovlaží moji letmou přítomnost.

Ne, neřeknu nic

jen potichu podívám se

na tvoji krásu,

která pomalu vytrácí se

s tvojí něžnou bytostí.

Myslím na tebe,

ale nemohu nic víc dělat.

Nemohu vstát a za ruku tě chytit,

po tváři pohladit,

protože tě nechci zklamat.

Nechci do našich osudů

nic zlého vepsat.

Nemohu nic víc říct,

jen sledovat z po vzdálí

tvůj úsměv,

tvoji nezraněnou duši,

která čistotou září

jako hvězda co navždy

je vzdálená, nedotknutelná.

Jsi hvězda co září.

 

 Řeky konec

Řeky konec,

ubohý vzorec

špatně spočítaný

vede ruce po doteku toužící,

po pohlazení planoucí

do bludiště změn toužebných.

Řeky konec,

falešný zvon zní

nad hlavami těl blouznivých

co nechali svést

písní labutí,

kterou vlny nesou

hladinou vodní.

Ale nikdy nedonesou

k rukám hladovým,

nikdy nedonesou

ke břehům na konci ztraceným.

Nikdy nedonesou

myšlenky utonulé

k cíli, k výsledku vzorce,

který nedokončen

jako past čeká

na myšlenky další

tak naivní, bláznivá přání.

Řeky konec, ubohý vzorec

cestu lidskou proklíná.