Prokletá
Ve spleti trnů
ve stínech domů
oči planoucí
v koutech temných
hledají útěchu.
Schovávají se před záští,
před nevěřící hradbou
všeho možného.
Pochybovačných doteků,
lačných pohledů.
Není tu místa pro tebe,
pro stvůru pekelnou.
Není tu kousek prostoru
pro poběhlici z hříchů utkanou.
Ve spleti keřů
pod skálou kamením obsypanou
se choulí dívka prokřehlá.
Prázdný pohled nic neříká,
jen silueta pokřivená
měří míru hněvu
s nímž se potýká.
Kde se zloba lidská
v nenávisti své zastaví.
Kdy závist oči zaslepené opustí
a dá průchod láskyplnému obětí.
Ve spleti větví suchých
pod nebem odkrytým
uléhá bytost nechtěná.
Spánek pohltil její smysly
bez ukolébavky a beze slov
jen tak v obětí chladu spí.
Ve spleti zapomnění
snad do jiného času
se probudí.
