Prokletá

Ve spleti trnů

ve stínech domů

oči planoucí

v koutech temných

hledají útěchu.

Schovávají se před záští,

před nevěřící hradbou

všeho možného.

Pochybovačných doteků,

lačných pohledů.

Není tu místa pro tebe,

pro stvůru pekelnou.

Není tu kousek prostoru

pro poběhlici z hříchů utkanou.

Ve spleti keřů

pod skálou kamením obsypanou

se choulí dívka prokřehlá.

Prázdný pohled nic neříká,

jen silueta pokřivená

měří míru hněvu

s nímž se potýká.

Kde se zloba lidská

v nenávisti své zastaví.

Kdy závist oči zaslepené opustí

a dá průchod láskyplnému obětí.

Ve spleti větví suchých

pod nebem odkrytým

uléhá bytost nechtěná.

Spánek pohltil její smysly

bez ukolébavky a beze slov

jen tak v obětí chladu spí.

Ve spleti zapomnění

snad do jiného času

se probudí.