Prokletá

Ve spleti trnů

ve stínech domů

oči planoucí

v koutech temných

hledají útěchu.

Schovávají se před záští,

před nevěřící hradbou

všeho možného.

Pochybovačných doteků,

lačných pohledů.

Není tu místa pro tebe,

pro stvůru pekelnou.

Není tu kousek prostoru

pro poběhlici z hříchů utkanou.

Ve spleti keřů

pod skálou kamením obsypanou

se choulí dívka prokřehlá.

Prázdný pohled nic neříká,

jen silueta pokřivená

měří míru hněvu

s nímž se potýká.

Kde se zloba lidská

v nenávisti své zastaví.

Kdy závist oči zaslepené opustí

a dá průchod láskyplnému obětí.

Ve spleti větví suchých

pod nebem odkrytým

uléhá bytost nechtěná.

Spánek pohltil její smysly

bez ukolébavky a beze slov

jen tak v obětí chladu spí.

Ve spleti zapomnění

snad do jiného času

se probudí.

 Divná hra

Hrát s tím

co život ti dal.

Po ničem netoužit

o nic víc se nesnažit.

Jen tou cestou vyšlapanou

beze slov jít.

Každý má,

jen to ,co si na pochod vzal

a to co stihl sebrat,

těm co už nic nepotřebují.

Těm co zůstali tam,

odkud se už nevrátí.

Je čas odejít,

vše jsme vysáli

a rozebrali.

Nic jsme na pokoji nenechali,

jsme ti co chodí poslední

všude tam kde ještě naděje hoří,

abychom ji uhasili

a divnou hru rozehráli.

Masky ptákohlavů

v prázdnotě krouží

a čekají co na ně zbyde.

Vždy něco zůstane,

vždy se na něco zapomene.

Třeba přání,

vůně rozkošná,

když leží nedotčená

v louži rozervaného chtění.

Hrát s tím co ti život vzal,

je umění vyššího principu.

Když král rozkázal

a černá křídla motýlů

vzduch starobylý čechrají.

Je čas

divnou hru rozehrát.

 Nejsou už slova čekající

Není nic

co by jsi nechtěl přijmout.

Máš, ale možnost odmítnout

vše co se k tobě nehodí.

Kdo to, ale pozná?

Není nic

co by tě k jednomu místu vázalo.

Postroj na koně dát

a v dálku se hnát

za tou, kterou stále máš rád.

Křídla ptáků

se nad obzorem vznáší,

není čas vzpomínat.

Není tu žádný hlas

co by tě vedl skrze čas,

jenom opar

a vůně mokrého jehličí

dává ti naději,

že někde tam

za lesem hlubokým

na tebe stále čeká

osud vysněný.

Někde tam,

však oči tvé

záři nepřirozenou

mezi stromy odhalují.

Spěcháš, na okraj hvozdu

hned chceš být u jezera,

však mámivá scéna

k zemi tě srazila.

 

Bože chraň, 

ať neztratím svoji hvězdu.

Bože chraň,

na břehu jezera klečíš

do štiplavého dýmu hledíš.

Poslední stavení v plamenech

se k zemi poroučí.

Jen opuštěný hlas

teskně křičící

doprovází jezdce na koních.

Není nic,

jen vzpomínka

se teď vznáší

a ruku svoji ti podává.

Buď s Bohem lásko má,

slova poslední

si krutě s časem pohrála.

Není nic,

jen vzdálený pláč

a smích siluet černých na koních.

 Svoboda

Hodně jsem v poslední době přemýšlel nad pojmem svoboda. Protože si myslím, že lidé ji stále nechápou a je v tom chaos.

Obecně platí, že svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého. Jsou tu, ale další aspekty jako společnost. Ta má svá pravidla a zákony, kterým svoji svobodu musím podřídit, pokud v dané společnosti chci žít. Otázka je, nakolik jsou ty pravidla společnosti spravedlivá.

Jeden se pravidlům bude podřizovat, ale pro druhého třeba neplatí, nebo se je snaží obejít. Od toho tu jsou zákony, které by to měly ohlídat. Jenže ty tvoří zase lidé a každý jsme jinací a chápeme věci jinak.

Pravidla, zákony, nařízení, vše omezuje naši svobodu. Bavíme se ještě vůbec o svobodě jako takové? Je možný svobodný život ve společnosti?

Podle mě tu cesta je. Svoboda pokud se propojí s láskou je možné ji prožít i ve společnosti svobodně. Jelikož láska má tu moc, že dokáže měnit realitu, na rozdíl od fantazie kam mnozí utíkají z reality. Žijeme tak dva životy souběžně, protože svět fantazie nemá tu sílu, aby ovlivňoval realitu.

Láska ve vztazích, v životě každého člověka umožňuje zažít svobodný život. Samozřejmě pro mně jako věřícího se dále láska spojuje s Kristem.

 Ticho neporozumění

Ticho neporozumění

mezi námi visí

jako obraz nepovedený.

Nedokončené něžnosti,

nevyřízené hovory,

zapomenuté drobnosti

padají na nás

ve chvílích kdy jsme

každý sám.

Části života,

ve světle zbytečností

a obyčejných malicherností,

se ztrácejí v prostoru

mezi všemi,

kteří něco chtěli

však v tichu oněměli.

Slova už třeba nejsou

stačí SMS nebo mail.

Ticho neporozumění,

v kterém čas není na vysvětlení,

jen na trapné nekonečné čekání

se každou minutou rozpouští.

Setkáváme se v odchodech,

v krocích naučených pravidly,

která jako stopy v nás

duši ubíjí.

Ale to nevadí,

když není času na zbit.

 Zvláštní

Zvláštní je souhra náhod,

když kostky jsou vržené

a ty nevíš co padne.

Zvláštní je to čekání

co tvoji představu pohání

a život ji dodává.

Přežije chvíle následující

nebo se do pekla zhroutí.

Risk je náš rádce,

kterého jsme si nevybrali

a přesto jsme ho přijali,

v jeho klamné jistotě

se zhlédli.

Je to zvláštní

jak balancujeme na hraně

jako akrobaté na laně.

Chtěné s nechtěným vyvažujeme

ve vidině zkalené

nejistým zoufalstvím.

Zvláštní,

je ta víra naivní.

Že vše se napraví

a bude jako dřív,

že vše je správné

a tak jak má být.

Jeden dře v zápalu boje

a druhý obklopen svými sny

se jenom veze.

Risk je náš soudce,

který podle nálady rozhoduje.

Jednou plaveš na hladině

a po druhé zatížen balvanem

klesáš někam do hlubin

dokud nejsi na dně.

Je to zvláštní

ta náhoda co nás ovlivňuje,

když o ní rozhoduje

pouhý člověk.

Je to zvláštní

do jaké klece jsme se zavřeli.

 Svobodná

Tenká je linie

pouhopouhých dnů,

když nevíš odkud začít.

Hlavou ti brouzdá

naděje falešná

snad stovky let stejná.

Že lež krátké nohy má

a přitom pravda stále škobrtá

za vozem zchátralým

a v bahně přespává,

aby snad svobodu nevyplašila.

Tenká je linie

v představách a fikcích

krásou a dokonalostí spletených.

Tenká je linie

pod vrchem a nad dnem

pokud neznáš míru

své slabosti.

A vůle tvá není svobodná

pokud duše sténá

pod tíhou svědomí,

když náhodou o pohled zavadíš.

O pohled, který tě vrací

do časů plných omylů.

Do doby, kdy jsi se rozhodl

pro svobodnou lež.

A ztratil tak,

klíč od zámku co zamyká

lásku a volnost do pasti,

do zrádného obětí

falešných ideálů a lží.

Do chaosu svobodného bytí.