Cesta
Už od dětství trpím v momentě, kdy mám někam jet, nebo jít. Jelikož jsem introvert, navíc s potížemi, kterým nikdo nevěří a tak před každou cestou zažívám peklo. Tentokrát jsem jel na běžné vyšetření do Brna. Pro mně jakákoliv změna v životě, třeba i obyčejná, malá, je zásah, který se vrývá do mé psychiky, jako nůž do másla. Navíc tentokrát měl vlak zpoždění a tím se mé trauma prohlubovalo. Konečně přijel a já nastoupil. Nebudu Vás zde zatěžovat podrobnostmi z cesty, už tak pro mně stresující. Tentokrát však něco bylo jiné.
Už v Tišnově jsem začal pociťovat zvláštní tlak, motání hlavy. Sice to nebylo po prvé, stávaly se mě tyto potíže už v minulosti, ale já si je nechtěl připustit. Čím jsme se přibližovali městu Kuřim, tím to sílilo. Až nakonec jsem to nemohl vydržet zavřel jsem oči a... Nevím přesně, zda mikrospánek, nebo jen stav mimosmyslový, ale viděl jsem přijíždět k nádraží sanitku rychlé pomoci, směřovala k vlaku.
Po té jsem otevřel oči, vlak ještě stál v Kuřimi a tak jsem to mu nevěnoval pozornost. Po chvíli se vlak rozjel, ale asi po minutě, či dvou náhle zastavil. Nikdo nevěděl co se stalo, seděli jsme tam asi dobrých deset minut, když se vlakem prohnala průvodčí, která nám zdělila, že se stala mimořádná situace na trati a musíme si přestoupit do dalšího vlaku. No s nelibostí jsem to udělal a jakmile jsem si sedl do druhého vlaku, všiml jsem si, že u vlakové stanice, na příjezdové ploše, stojí sanitka rychlé pomoci, osobní auto, také rychlá a hasiči.
Tak nevím, stávali ser mě takové to jisté věci, kdy jsem cítil, že se něco stane a ono se opravdu stalo, ale většinou se to týkalo mé osoby a ne druhých. Prostě občas se asi stávají věci, které nelze vysvětlit, či nějak uchopit a Vy se s nimi musíte srovnat.
Žádné komentáře:
Okomentovat