Moc nebo málo

Chceš toho moc

nebo málo.

Když toužíš

po dlaních teplých,

které by obavy tvé schovaly.

Po očích, které by viděly

co jiní vidět nechtějí

a po ústech, která říkají slova

co ti jiní neřeknou.

Protože uzamkli duši svoji

v temném vězení

svého ubohého svědomí.

Chceš toho moc

 nebo málo,

není odpovědí 

na otázky nevyřčené,

které jsou do iluzí zamotané.

Někde v pavučinách 

mocného soumraku

lidské lhostejnosti.

Moc nebo málo

neblahé tušení

se do srdce tvého v kradlo.

Když není žádného naplnění

tak pocity prázdné

své ulity opouští

a zaplavují mysl čekající, 

nepřipravenou.

Moc nebo málo

nemáš na vybranou

už rozhodli jiní.

V místnosti malé

se pohnuly stíny,

ale ty stále můžeš

přijmout všechno to málo

co ti zbylo.

A stát se tak první z mnoha

co rozhodla se sama.

Moc nebo málo

a záleží na tom?

 Trochu

Trochu dechu stačí,

aby se rozpustily květy mrazu

na tabulích okenních.

Jen trochu stačí chtít

a vše se změní.

Jako mávnutím ruky

tvůj dech přinese jaro

tam kde doposud vládl chlad.

Stačí jen trochu snít

a mít rád.

Pak uvidíš jak tvůj sen

kvést začíná

na louce splněných přání.

Tam kam stíny nemohou,

kde jen světlo vládne

v obětí nekonečných hor.

Trochu víry stačí,

aby se vrátil pocit smíření.

Bezelstný je ten

co nespatřil tenhle svět

a omyl je průvodce

naším dokonalým životem.

Stačí jen trochu

nemusí být víc.

Prostý počet stačí

na život sice omylný,

ale živý.

Život je

Celý život

v mnohém podobný je

zlaté kleci.

Chtěla jsi jen žít

bez příkras a pomíjivých náhražek

cizího světa.

Chtěla jsi jen říct

obyčejná slova,

bez vzletných frází.

Jen jednoduchá věta

která však nikoho nedojme

a nepokoří zlatou mříž.

Zatím co klam

slaví  a pozvedá svoji číši

k ústům svým,

ty v tichu minulém

dotýkáš se prázdna,

které souzní s tvým dechem.

Které obdařuje tě

přítomností svojí.

Jako slza na dlani tvé

připadáš si malá,

v objetí prstů schovaná.

Jako by mohly ochránit tě

před celým vypočítavým světem.

Jako kapka průhledná

co stéká z očí co viděly

pravdu pod úsměvy skrytou.

Celý život

v mnohém podobný je

lávce úzké,

po níž musíš projít,

abys jsi vyrostla

a mohla najít cestu správnou.

Nikdo ti neporadí,

to musíš sama.

Hledat a najít,

snít nebo žít.

Jak prosté se to zdá,

jak lehké je vílou se stát,

co na vše zapomněla

a jen tančí za zvuku

píšťal měsíčního svitu.

Jak těžké je

na nohou stát,

když musíš nést cizí zášť.

Která tvoje city mění

a pocity tvé

svazuje nití kouzelnou.

Chtěla by jsi ji přetrhnout,

a kouzlo zlomit.

Tajemné zaříkání

 co pouto slibů

v lež mění.

Celý život

v mnohém podobný je

nám.

 

 

Kousek papíru

Na vodě houpe se

list papíru.

Kdo si ho zahodil

nebo jen vypadl

z rukou ztuhlých

ranním chladem.

Ztraceno je vše

co napsáno bylo,

slova jsou rozmáčena,

když padají na dno.

Nikdo se nedozví

co říct se chtělo.

Jen leknínů pár

a zelené rákosí

jsou svědky tichými toho,

 jak myšlenky se rozpouští

v nekonečné modravé dáli.

Na vodě

pomalu pluje to

co zapomenuto bylo.

V jednu chvíli důležité

a v okamžiku dalším

chtěné už není,

jen zbývá promočené ticho

jednoho mlžného rána.

Probuzení, procitnutí

a možná jen pouhé rozhodnutí,

že co bylo význam žádný nemá.

Ve vodě chladné

písmenka plavat neumí,

a tak topí se slova hladová

bez jediného stenu,

bez hlásku,

když tónina v partituře chybí.

Na vodě klidné

houpe se jen několik lístků olší.

Nic víc.

 

Pravolež

Ústa z písku jen písek plodí

a slova krásná, vznešená

jsou jen hradbou mlčení,

které se za nimi skrývá.

Láska z těchto úst vyřčená

je pak pískem, jenž sype se,

jenom sype se.

Neznamená nic,

jen svádí smysly povrchní

k nicotnému poznání.

A ta slova jsou jako opratě,

jež vše kolem svazují

a přibližují k ústům,

která svým písečným dechem

vše rozfoukají a zasypou.

Ústa z písku jen písek plodí,

však za zlatý prach

jeho vydávají.

Těm co skutečnost neznají,

těm, kterým poznání stydne na okraji

jejich rozumu bídného,

stejně jako slova na prahu jejich rtů.

Nikdy nepoznají ten žár duše,

jenž žhne pro smysl všeho.

Nikdy nepoznají ten žár,

který spaluje a znovu rodí

život pravý.

Ústa z písku jsou jen pískem

a písek je jejich poznáním,

jediným.