Ne světlo

Světlo svítí

nad opuštěnou ulicí.

Jen stíny lamp pouličních

se mnou kroky počítají.

Jsou jako hadi

co se ve stínech schovávají.

Míjím nároží,

domy osvětlené

a mosty zvednuté.

Jak prosté,

když město usíná.

Okamžiky všedních dnů

vystřídaly chvíle snů,

když noc rozprostřela křídla svá

nad nevědomostí sluhů času.

Když tma vstoupila mezi nás.

Potom jen můry a lišaji světlo hledají,

aby v jeho obětí

spásu našli.

Jen můry co v ústraní

doposud byli,

lidem skrytí čekali

na tanec poslední.

A lidé v nevědomosti spí

bez spásy a požehnání.

To odhodili

jak papír zmačkaný

na ulici špinavé.

Světlo svítí

nad opuštěnou ulicí,

když lidé sladce spí.

Třeba jen na chvíli.

Na pouhou chvíli….

 

Jen ubohý člověk

V objetí snů svých

stavíš si život svůj.

V mámivých přeludech

svíráš bezohledně osudy všech

co jsi potkal.

Ty jsi přece král

a všechny ovládáš.

Ty jsi ten

co svojí vládou

dobro přinášíš

a děláš dobře svým představám.

V objetí kouzelných iluzí,

ale nemáš spojení

se vším co s obyčejným životem souvisí.

Pod mocí touhy vábivé

sám se propadáš,

nevidíš, že život tvůj

bludičky vedou 

do bažin, do nicotných hlubin.

Ale ty jsi přece pán,

a dobře víš co rád máš.

V děsivých přestrojeních

hraješ na city

notám falešným.

Na střídavé stupnici

však tvá aura upadá.

Sám nikoho nevnímáš

a ztracen v nesmyslných úvahách

v bludišti myšlenek

ve slepotě dlouhých chvil pouze tápeš.

Zůstalo jen slov pár,

které nemáš komu říct.

Chápeš?

Jsi jen ubohý člověk. 

Klíče

Zelená louka

petrklíči posetá,

ozvěna dne

duši rozechvívá.

Poryvy větrů

listy stromů čechrají

a větve starých králů

magií dávnou,

 krajinu matnou

temným oparem zalitou,

pokrývají od kořenů

až po koruny věků.

Tak vezmi ty klíče 

a mysl svoji otevři.

Nech ji jít,

ne neboj se ona nezabloudí,

jen možná na chvíli se zastaví

tam kde čas neběží,

tam kde pohledy

se ve slova mění

a lidé se skrývat nemusí.

Jen ji nech jít

a ona tě zavede ke schodům,

tam kde po rozpadlé dlažbě

voda stéká

jako slzy po tváři vrásčité.

Jen ji nech jít

 a ty klíče neztrať,

jsou od tvého vědomí.

Co usedavě pláče 

ve světě přeludů

a mámivých slibů.

Zelená louka

petrklíči posetá,

je jako brána

co vpustí jen ty,

kteří ví jak poznání bolí.

Tak nech ji jít,

ať sama tebe promění.

 

Řetěz

Přetržený řetěz,

ruce po dlouhé době svobodné

pomalu myšlenky kreslit zkouší.

Na kámen chladný,

na stěnu bez odezvy

v prostoru prázdném.

Nerozumím tomu co chtějí,

snad jen dotknout se těl

co v přítmí zdají se být

tak reálné.

Svádí pohled pod nímž

i led taje,

když se proplétají a tancují

v myšlenkách co zdráhají se

uvěřit podstatě samotné.

Ano zdáš se mi,

a já se vracím zpět

k vůni tvé,

k hlasu co kolébal mně,

když jsem nemohl dál.

Snad zbývá už jen říct,

že jsem rád.

V náruči mámivém

v tichu svobodném,

od všech chtění vzdáleném.

Přetržený řetěz

 nechávám někde za sebou

a k tobě se navracím,

má královno zasnění.

Má rudovlasá paní,

kouzlo tvé, tajemné hory tají

a nikdo cestu nepoznal

ze zrádného labyrintu 

zakletých skal.

Jen ten řetěz

co mysl moji poutal,

mezi námi stál.

Jen on byl ten klíč,

co zámek tvůj otevřel

a já do očí tvých pohleděl.

Ano příliš krásný sen,

na to, aby rukám mým 

to co chtějí dal.

Ale nový den

naši mysl očistil

a znovu přivedl k dotykům

dvou duší prokletých.

 Jen ten řetěz co prolomil

kouzlo zasnění.