Klíče

Zelená louka

petrklíči posetá,

ozvěna dne

duši rozechvívá.

Poryvy větrů

listy stromů čechrají

a větve starých králů

magií dávnou,

 krajinu matnou

temným oparem zalitou,

pokrývají od kořenů

až po koruny věků.

Tak vezmi ty klíče 

a mysl svoji otevři.

Nech ji jít,

ne neboj se ona nezabloudí,

jen možná na chvíli se zastaví

tam kde čas neběží,

tam kde pohledy

se ve slova mění

a lidé se skrývat nemusí.

Jen ji nech jít

a ona tě zavede ke schodům,

tam kde po rozpadlé dlažbě

voda stéká

jako slzy po tváři vrásčité.

Jen ji nech jít

 a ty klíče neztrať,

jsou od tvého vědomí.

Co usedavě pláče 

ve světě přeludů

a mámivých slibů.

Zelená louka

petrklíči posetá,

je jako brána

co vpustí jen ty,

kteří ví jak poznání bolí.

Tak nech ji jít,

ať sama tebe promění.