Řetěz

Přetržený řetěz,

ruce po dlouhé době svobodné

pomalu myšlenky kreslit zkouší.

Na kámen chladný,

na stěnu bez odezvy

v prostoru prázdném.

Nerozumím tomu co chtějí,

snad jen dotknout se těl

co v přítmí zdají se být

tak reálné.

Svádí pohled pod nímž

i led taje,

když se proplétají a tancují

v myšlenkách co zdráhají se

uvěřit podstatě samotné.

Ano zdáš se mi,

a já se vracím zpět

k vůni tvé,

k hlasu co kolébal mně,

když jsem nemohl dál.

Snad zbývá už jen říct,

že jsem rád.

V náruči mámivém

v tichu svobodném,

od všech chtění vzdáleném.

Přetržený řetěz

 nechávám někde za sebou

a k tobě se navracím,

má královno zasnění.

Má rudovlasá paní,

kouzlo tvé, tajemné hory tají

a nikdo cestu nepoznal

ze zrádného labyrintu 

zakletých skal.

Jen ten řetěz

co mysl moji poutal,

mezi námi stál.

Jen on byl ten klíč,

co zámek tvůj otevřel

a já do očí tvých pohleděl.

Ano příliš krásný sen,

na to, aby rukám mým 

to co chtějí dal.

Ale nový den

naši mysl očistil

a znovu přivedl k dotykům

dvou duší prokletých.

 Jen ten řetěz co prolomil

kouzlo zasnění.