Marné čekání
Marné čekání
je jako zatmění,
když hvězdy
přestanou svítit.
Když oči unavené
nevidí žádný úsvit.
Jako když duše
svůj cit ztratí
a tápe ve smyslech
chaoticky roztroušených
po celém těle.
Potom jen zklamání
je to co zůstane.
Z dlouhého čekání
z marného soužení.
Potom jen stopy
v srdci tajícím
jako jizvy na dlani otevřené
krvácí a bolí.
Než se zcela zacelí
novou vlnou čekání.
Marné čekání
je jako mlha
co štěstí ze setkání zakrývá.
Čekání bez souvislostí
Čekám na křižovatce dní,
tam někde, kde slova se kříží
a nic neříkají.
Když se stmívá
a oči chtějí spát,
dlouze a tiše spát.
Čekám tam někde sám,
bez přívlastků a divných jmen
do větví stromů zachumlán.
Stromů co kloní se nade mnou.
Do větví, nekonečných souvětí
a vět různě zkřížených,
které smysl dávno ztratily
a v paměti cizí uschly.
Čekám snad i něco víc
než oči mé vidí,
než srdce mé
větrem rozhoupané
může cítit.
A možná čekám na něco
co už bylo,
co skončilo bez mého vědomí.
A tak tiše obklopen větvemi
tu stojím a pomalu sloupem,
či pouhým slovem
se stávám.
Těžká koule času
zachytila se někde v davu.
Jako závaží tě poutá
s realitou na první pohled
nechtěnou, neživou.
Aniž by jsi si uvědomil,
že je pouhou sněhovou kuličkou,
větvičkou nebo lístkem
plujícím po vlnách času.
Že se můžeš odpoutat,
to závaží odhodit,
nechat ho odplout na křídlech ptáků
co střeží čas.
A najednou,
ta těžká koule se kutálí
a ztrácí se v oparu
ranního šera běžného dne.
Je to za tebou,
přesto cítíš, že kromě tíhy
tě opouští ještě něco.
Co možná ze vzpomínek zbylo,
že ne všechno
odejít mělo.
Ale to už tak bývá,
když něco odchází
a nové se rodí, snad.
Čas lží nadešel,
já musím odejít
a ty prý věrně čekat budeš,
až se vrátím.
Až stromy rozkvetou.
Těžko myslet slova vážně,
i když jsou upřímně vyřčená,
když budoucnost nejistá
se mezi nás postavila.
Když temnota
závoj svůj rozprostřela
nad obzorem vzdáleným.
Když oči hladových po boji
v zástupech čekají
s rukou kostěnou,
na zbraních položenou.
Až jejich král rozkáže,
aby pod písní krvavou
plenily dle rozkazu svého.
Nadešel čas lží
a já musím odejít
do krajů vzdálených.
Dám na sebe pozor
má milá
a vrátím se
až stromy rozkvetou.
Se lží na rtech se odvracím
a vyjíždím vstříc temnotě záludné.
Čas lží nastal.
Opona spadla
světla zhasla.
Je to konec
nebo začátek?
Ďábel světu vládne
skrze člověka,
skrze duši bolavou.
Kterou zahrnuje
lží v pravdu proměněnou.
A láska se rozplakala,
že lež nad ní zase zvítězila.
Den se s nocí střídá
a pravda jako by vyhasla,
už je jen stínem.
Pouhým přeludem,
který se toulá
ve svědomí opuštěných.
Opona spadla
světla zhasla
a tma pohltila
celý svět.
Nikdo neví co bude
zítra ani teď.
Jen srdce truchlících ví,
že přišel čas návratů.
Že přišel den proměn,
den posledních zázraků.
Kdy srdce všech v dlaních
tepe bez ustání,
bez slz a trápení.
Spadla opona
a světla zhasla.
Cestou prašnou
potkávám slova unavená
a sliby co zapomenuté byly.
Nikdy se nesplnily,
jen tak tu leží zaprášené
bez viny, i když v prachu
pořád vnitřně čisté.
Jdu cestou krátkou nebo dlouhou
na tom nezáleží.
Chci jen jít někam
kde naděje svítí
a koruny stromů
do nebeských výšin sahají.
Tam kde závist není
a pravda se stydět nemusí
za své roucho prosté.
Za to, že jen tak chodí
mezi lidmi vznešenými
a slepými.
Nad sami sebe povýšenými.
Chci jít třeba až nakonec,
nakonec začátků
kde všechna vůle pramení
a donést ji zpět k lidem,
aby se napili
a zavřené oči otevřeli.
Chci jít a milost věčnou najít,
pro nás všechny.
