Čekání bez souvislostí

Čekám na křižovatce dní,

tam někde, kde slova se kříží

a nic neříkají.

Když se stmívá

a oči chtějí spát,

dlouze a tiše spát.

Čekám tam někde sám,

bez přívlastků a divných jmen

do větví stromů zachumlán.

Stromů co kloní se nade mnou.

Do větví, nekonečných souvětí

a vět různě zkřížených,

které smysl dávno ztratily

a v paměti cizí uschly.

Čekám snad i něco víc

než oči mé vidí,

než srdce mé

větrem rozhoupané

může cítit.

A možná čekám na něco

co už bylo,

co skončilo bez mého vědomí.

A tak tiše obklopen větvemi

tu stojím a pomalu sloupem,

či pouhým slovem

se stávám.