Jak jsem se začal nesmát
Mnoho lidí se mně ptá, proč se na fotce, pokud k tomu došlo a někdo mně vyfotil, nesměji. Jsem totiž nefotogenický tip. K tomu se váže jedna krátká příhoda s vyústěním.
Jeden z mých přátel si vzal do hlavy nesmyslný nápad, že mně donutí se usmát. Když vtipy nezabraly, tak mně začal zvát na různé společenské zábavy a sešlosti a vždy se snažil, abych byl obklopen ženami. Přitom pořád nenápadně mně pošťuchoval a šeptal, usměj se, tak se konečně usměj. No a já to tedy udělal. Nejen, že v ten moment bylo okolo mně prázdno, ale kamarád zbledl a písklavým hlasem zvolal, už dost, to stačí. Pro Boha už se nesměj. Na to, aby se člověk mohl usmát musí mít totiž vhodný obličej a posuďte sami s tím co mám já to prostě nejde.
Podobně to dopadlo u mně s vyjadřováním radosti. Jednou jsem vyjádřil radost nad dárkem a přitom své přítelkyni vylil horkou kávu do klína. Od té doby se s přítelkyní nevídáme a já radost nevyjadřuji.
Moje obvodní lékařka, neznalá mých peripetií s radostí, naznala, že mě musí něco být, když jsem neustále vážný, málo komunikativní a tak mě odeslala k psycholožce. Ta mi dala dotazník k vyplnění, asi 178 stran, jelikož jsem byl zkoumán zda nejsem autista. Já to podezření měl, jelikož jsem měl jisté potíže už od dětství. Testy prokázaly autismus, ale paní psycholožka naznala, že jsem podváděl. Že mám pouze AD/HD a moje mimické vyjadřování je na bodě mrazu. Tato jistě erudovaná odbornice nevěděla, že AD/HD je autistická porucha a že autista neumí podvádět ani lhát. Se slovy jste zdráv mě odeslala k psychiatrovi. Zde začala moje láska k psychologům a odtud pramení též název mého blogu.
Začal jsem se tedy vyjadřovat perem, aspoň zmenším způsobené škody na minimum. Zpočátku jsem psal verše a posléze, krátké úvahy. Takové, na které mě stačí moje omezená fantasie a mozková kapacita.
Žádné komentáře:
Okomentovat