Osamělost probuzení

Co znamená probudit se na duchovní úrovni? Jedním z takových probuzení může být, když se člověk setká s vírou a přijme ji do svého života. Po té následují změny v jeho životě, které působí stav jako při probuzení.

Osamělost potom znamená to, se změnou, která se v jeho životě projevila, se musí sám vyrovnat a přijmout ji. V daném okamžiku musí sám učinit kroky, které v jeho životě jsou nové a neznámé.

Dalším takovým probuzením může být, když člověk dostane nápad. V ten moment je také sám, ale pocit, který zažívá se dá přirovnat k probuzení. S tímto se také spojuje prosazení svého nápadu. Já osobně toto spojení nemám moc rád, vysvětlím proč. Mnoho knih na toto téma bylo napsáno. Jak se prosadit, prosazení své osobnosti atp. Potíž nastává v momentě, kdy člověk prosazení se povýší nad ostatní záměry a stane se to jeho cílem. Ne samotný nápad, ale jeho prosazení. Prosazení za každou cenu, čímž mohou ovlivňovat druhé lidi.

Takový člověk chce prosadit svůj nápad za každou cenu. Vzniká tak určitá forma boje kdo z koho a může tak prosazovat svůj nápad na úkor někoho jiného. On tak, ale nevnímá, jelikož je v ten moment zaslepen svým cílem a správností svého jednání. Je přesvědčený, že ten jeho nápad je jediný správný a ostatní se mu musí podřídit. Takovému člověku většinou chybí zkušenosti, ale on je je nepotřebuje. Není zde žádná motivace je získávat, protože on dokáže druhé nadchnout pro svůj cíl a tak na to má lidi. Své ovečky, které poslušně budou plnit jeho rozkazy, ono jim nic jiného nezbývá. Nápady druhých takového člověka nezajímají. Pokud někdo přijde s inovací, tak buď ji odmítne, nebo ti vnímavější, kteří zjistí, že je přínosem, tak ji využijí, ale udělají vše proto, aby to vypadalo, že je to jejich nápad. Zásluhy si připíší sami. S tímto přístupem se setkáváme v kapitalismu. Politiku jsem musel zmínit, jelikož společenský systém, v kterém žijeme nás ovlivňuje a jistým způsobem vychovává. 

Pokud však nahradíme slovo prosadit se realizováním se, tak dostaneme jiný význam. Realizace svého nápadu, ještě neznamená boj a nemusí zásadně ovlivňovat životy druhých. Ani z druhých dělat poslušné stádo. Ten kdo realizuje svůj nápad je nakloněn spolupráci. Ví, že ho spolupráce může posunout. Má tedy zkušenosti, které získal tím, že si něco zjistil o možných dopadech a přínosech realizace svého nápadu. Je též připraven z druhými komunikovat, čímž získává další zkušenosti. Potom takový člověk se může stát odborníkem v dané profesi. Tak to by to mělo fungovat v demokratické společnosti. Ano je to složitější a delší cesta k úspěchu, ale kam spěchat. Těžko se stane, že dva lidé přijdou na stejný nápad. Rozhodně po takovém člověku nezůstávají psychicky a duševně vyčerpaní lidé. Ale co by jsme potom dělali s tou hromadou psychologů? Na západě je totiž móda mít svého psychologa. Ty nemáš psychologa? Zní otázka. Tak to nejsi cool. Je to zase v nastavení systému. 

V další úvaze se budu věnovat egu, protože to souvisí i s tímto tématem.