Podzimní vyznání

Díváš se na mně

a v očích tvých

zračí se něžný klam.

Čteš ve mně jak v inzerátech

a já nevím co hledáš.

Žádný stud nemáš

ani co za nehet se vydá.

Němá, klidná je tvář

co možná něco říct chce,

ale slova tvá

uvízla ti na rtech z perleti.

V perly změnila se

slova nakažlivá,

trochu lživá

a tak trochu svádivá.

Slova jímž křídla nenarostla,

aby mohla doletět

k hlasu mému

a splynout v jedno jediné.

Místo toho sama tápou

v provazech svázána,

nad vším co pro tebe znamenám,

nad vším co dělám.

Díváš se na mně

krásná, nevinná, ale němá.

Když něco říct chceš

z úst ti vyletí motýli

co v pohledu mém bloudí.

Cestu ztratili

motýli zlatí.

Možná jen na chvíli

zaslechl jsem ozvěnu

tvého hlasu.

Když do větru šeptáš

ve vyznání podzimním,

které mně posíláš

zabalené do listí

co padá ze stromů.

I když němá

stále máš co říct.