sobota 31. prosince 2022

 Nejsou už slova čekající


Není nic

co by jsi nechtěl přijmout.

Máš, ale možnost odmítnout

vše co se k tobě nehodí.


Kdo to, ale pozná?


Není nic

co by tě k jednomu místu vázalo.

Postroj na koně dát

a v dálku se hnát

za tou, kterou stále máš rád.


Křídla ptáků

se nad obzorem vznáší,

není čas vzpomínat.

Není tu žádný hlas

co by tě vedl skrze čas,

jenom opar

a vůně mokrého jehličí

dává ti naději,

že někde tam

za lesem hlubokým

na tebe stále čeká

osud vysněný.


Někde tam,

však oči tvé

záři nepřirozenou

mezi stromy odhalují.

Spěcháš, na okraj hvozdu

hned chceš být u jezera,

však mámivá scéna

k zemi tě srazila.

 

Bože chraň, 

ať neztratím svoji hvězdu.

Bože chraň,

na břehu jezera klečíš

do štiplavého dýmu hledíš.

Poslední stavení v plamenech

se k zemi poroučí.

Jen opuštěný hlas

teskně křičící

doprovází jezdce na koních.


Není nic,

jen vzpomínka

se teď vznáší

a ruku svoji ti podává.

Buď s Bohem lásko má,

slova poslední

si krutě s časem pohrála.


Není nic,

jen vzdálený pláč

a smích siluet černých na koních.


úterý 27. září 2022

 Svoboda


Hodně jsem v poslední době přemýšlel nad pojmem svoboda. Protože si myslím, že lidé ji stále nechápou a je v tom chaos.

Obecně platí, že svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého. Jsou tu, ale další aspekty jako společnost. Ta má svá pravidla a zákony, kterým svoji svobodu musím podřídit, pokud v dané společnosti chci žít. Otázka je, nakolik jsou ty pravidla společnosti spravedlivá.

Jeden se pravidlům bude podřizovat, ale pro druhého třeba neplatí, nebo se je snaží obejít. Od toho tu jsou zákony, které by to měly ohlídat. Jenže ty tvoří zase lidé a každý jsme jinací a chápeme věci jinak.

Pravidla, zákony, nařízení, vše omezuje naši svobodu. Bavíme se ještě vůbec o svobodě jako takové? Je možný svobodný život ve společnosti?

Podle mě tu cesta je. Svoboda pokud se propojí s láskou je možné ji prožít i ve společnosti svobodně. Jelikož láska má tu moc, že dokáže měnit realitu, na rozdíl od fantazie kam mnozí utíkají z reality. Žijeme tak dva životy souběžně, protože svět fantazie nemá tu sílu, aby ovlivňoval realitu.

Láska ve vztazích, v životě každého člověka umožňuje zažít svobodný život. Samozřejmě pro mně jako věřícího se dále láska spojuje s Kristem.




pondělí 26. září 2022

 Ticho neporozumění


Ticho neporozumění

mezi námi visí

jako obraz nepovedený.

Nedokončené něžnosti,

nevyřízené hovory,

zapomenuté drobnosti

padají na nás

ve chvílích kdy jsme

každý sám.


Části života,

ve světle zbytečností

a obyčejných malicherností,

se ztrácejí v prostoru

mezi všemi,

kteří něco chtěli

však v tichu oněměli.

Slova už třeba nejsou

stačí SMS nebo mail.


Ticho neporozumění,

v kterém čas není na vysvětlení,

jen na trapné nekonečné čekání

se každou minutou rozpouští.

Setkáváme se v odchodech,

v krocích naučených pravidly,

která jako stopy v nás

duši ubíjí.


Ale to nevadí,

když není času na zbit.



sobota 17. září 2022

 Zvláštní


Zvláštní je souhra náhod,

když kostky jsou vržené

a ty nevíš co padne.

Zvláštní je to čekání

co tvoji představu pohání

a život ji dodává.

Přežije chvíle následující

nebo se do pekla zhroutí.


Risk je náš rádce,

kterého jsme si nevybrali

a přesto jsme ho přijali,

v jeho klamné jistotě

se zhlédli.


Je to zvláštní

jak balancujeme na hraně

jako akrobaté na laně.

Chtěné s nechtěným vyvažujeme

ve vidině zkalené

nejistým zoufalstvím.


Zvláštní,

je ta víra naivní.

Že vše se napraví

a bude jako dřív,

že vše je správné

a tak jak má být.

Jeden dře v zápalu boje

a druhý obklopen svými sny

se jenom veze.


Risk je náš soudce,

který podle nálady rozhoduje.

Jednou plaveš na hladině

a po druhé zatížen balvanem

klesáš někam do hlubin

dokud nejsi na dně.


Je to zvláštní

ta náhoda co nás ovlivňuje,

když o ní rozhoduje

pouhý člověk.

Je to zvláštní

do jaké klece jsme se zavřeli.



neděle 24. července 2022

 Svobodná


Tenká je linie

pouhopouhých dnů,

když nevíš odkud začít.

Hlavou ti brouzdá

naděje falešná

snad stovky let stejná.


Že lež krátké nohy má

a přitom pravda stále škobrtá

za vozem zchátralým

a v bahně přespává,

aby snad svobodu nevyplašila.


Tenká je linie

v představách a fikcích

krásou a dokonalostí spletených.

Tenká je linie

pod vrchem a nad dnem

pokud neznáš míru

své slabosti.


A vůle tvá není svobodná

pokud duše sténá

pod tíhou svědomí,

když náhodou o pohled zavadíš.

O pohled, který tě vrací

do časů plných omylů.

Do doby, kdy jsi se rozhodl

pro svobodnou lež.


A ztratil tak,

klíč od zámku co zamyká

lásku a volnost do pasti,

do zrádného obětí

falešných ideálů a lží.

Do chaosu svobodného bytí.

 


pátek 15. července 2022

 Blázen a dítě


Panenka s vlasy plavými

v sukýnce z pleteniny

ožívá v rukou malých

životem darovaným.

A její úsměv se zrcadlí

v očích blázna

 co jedno dítě uspává.


Kdo v klidu svém

do stínu mluví,

kdo uspávat umí,

v zahradách rozkvetlých

zpívá a tančí

je blázen 

podle pravidel zavedených.


Smích se tak v ozvěnách ztrácí

a hlas v chodbách chladných

pomalu doznívá,

když blázen jak pravidla praví

není ten pravý

kdo v noci uspávat má,

dítě křičící, dítě toužící

po pohledu rozesmátém.

Po očích jiskřících 

nespoutanou svérázností.


Blázen není ten pravý

pro čas moderní,

pro dobu na hlavu postavenou.

Pro dítě křičící,

které panenku odhazuje

a ve vzdoru s každým bojuje,

jen aby se vrátil

ten kdo tu ještě před chvílí byl,

ten kdo uměl mluvit se stíny.


Zbylo tu jen

toužebné přání

A trochu neděje, 

že snad zase uvidí 

blázna ve zlatém spřežení

jak smíchem zalévá 

vše povadlé.

Jak v klidu tichém uspává

dítě neklidné.


Panenka s vlasy plavými

na postýlce leží

a možná čeká kdo ji vezme

a život znovu dá.


Kdo znovu přijme roli blázna,

kdo se ujme života zrozeného.





středa 13. července 2022

 Podzimní vyznání


Díváš se na mně

a v očích tvých

zračí se něžný klam.

Čteš ve mně jak v inzerátech

a já nevím co hledáš.


Žádný stud nemáš

ani co za nehet se vydá.

Němá, klidná je tvář

co možná něco říct chce,

ale slova tvá

uvízla ti na rtech z perleti.


V perly změnila se

slova nakažlivá,

trochu lživá

a tak trochu svádivá.


Slova jímž křídla nenarostla,

aby mohla doletět

k hlasu mému

a splynout v jedno jediné.


Místo toho sama tápou

v provazech svázána,

nad vším co pro tebe znamenám,

nad vším co dělám.


Díváš se na mně

krásná, nevinná, ale němá.

Když něco říct chceš

z úst ti vyletí motýli

co v pohledu mém bloudí.

Cestu ztratili

motýli zlatí.


Možná jen na chvíli

zaslechl jsem ozvěnu

tvého hlasu.

Když do větru šeptáš

ve vyznání podzimním,

které mně posíláš

zabalené do listí

co padá ze stromů.


I když němá

stále máš co říct.




středa 6. července 2022

 

Kamen II


V další části se budu věnovat kamenu vůle. Je to druhý nejdůležitější kamen. V dnešní době by jsme ho mohli nazvat kamen osobnosti. Jelikož se váže k našemu charakteru, vlastnostem a osobnosti. Přistupovalo se k němu velice opatrně. Protože se mohlo stát, že se člověk prostřednictvím jeho síly mohl setkat sám se sebou a ne všichni lidé jsou na takové setkání připraveni. Proto existoval proces přípravy než se tento kamen použil. Očista těla a duše.

Kamen vůle představuje světlo, světlo v nás, které nás vede přes různé zkoušky, nástrahy až k cíli. Což je oběť, která nás propojí s vyšším smyslem naší podstaty. Vše se odehrává na duchovní úrovni. Kamen vůle zajišťoval celistvost osobnosti, její osvícení a propůjčoval nebo spojoval člověka s nesmrtelností. Zde je zřejmě myšlena nesmrtelnost duše. Tento moment je zahalen rouškou tajemství, proto zde nemohu být přesný. Tento kamen se používal hlavně u iniciačních rituálů a vše bylo založeno na dobrovolnosti.

Naše představy o dávných civilizacích jsou zkreslené. Hlavně poslední archeologické výzkumy ukazují, že naši předci byli mnohem svobodnější a civilizovanější než jsme si mysleli. A jejich hierarchie byla jiná, přirozenější, postavená na pevných základech spojených s přírodou a vesmírem.

Kamen vůle se spojuje se silou planety Venuše. Regenerace – Změna. Pokud člověk má projít regenerací duše a těla, musí být na to připraven, změnu, která se s ním stane by měl přijmout. Proto na tento proces byli lidé připravováni různě dlouhou dobu.

Je, ale stále mnoho tajů a záhad kolem našich předků, které čekají na své odhalení a možná ani všechny neodhalíme. Možná je to tak dobře. Stačí, když je budeme mít v úctě a vědět, že i oni měli bohatý život plný radosti a kouzel.

V další části si něco povíme o posledním z trojice kamenů, o kameni síly.











úterý 5. července 2022

 

Kamen I


Kameny nás provázejí životem od jeho počátku. Nacházejí se na cestách, po kterých naše kroky míří do dálek. Poskytovaly nám přístřeší v dávných dobách. Sloužily nám jako zbraně pro lov, boj a v podobě různých předmětů nám sloužily k obživě. Používali jsme je jako ozdoby a platidla. Kameny byly nedílnou součástí našeho života.

Pochopili jsme, ale správně jejich význam? Opravdu mají pro nás jen spotřební význam? V prastaré mytologii kameny sloužily jako prostředek, kterým šamani, druidi a mágové zvětšovali svoje schopnosti. Nahlíželi do osudu lidí, ale jen výjimečně, protože síla, kterou kamen disponoval se lehce mohla otočit proti tomu, kdo ho používal. Spíše jeho sílu používali pro denní potřebu lidí např, kdy zasadit obilí, aby úroda byla co největší, kdy přijdou deště nebo sucho atd. Kameny se podle toho dělili na mocné a ty co pouze svoji silou doplňovali základní, nejdůležitější kameny.

Jedním z těch základních kamenů byl kamen osudu.

Kamen osudu člověka nutí se zastavit a podívat se sám na sebe. Přijmout sebe sama i s těmi rozdíly, které má. Nechce, abychom se násilně měnili podle vnějšího světa. Být sám sebou, rozvinout to co člověk v sobě má a spojit se se svými kořeny. Jakákoli změna by měla jít zevnitř a nepřijímat změny povrchní, chvilkové, které podléhají společenským trendům. Nezapomenout při tom na své kořeny, kde jsme se narodili a na tom stavět. Potom je docela možné, že osud v našem životě bude jiný než jsme si doposud mysleli. Odpovědnost za naše činy neseme sami a nikdo se jim nevyhne. To jen mi si to myslíme. Pokud se, ale o to přece jen pokusíme, tak nás to dříve nebo později dožene. Planeta Saturn se o to postará.

Kamenu osudu vládnou dvě planety. Planeta Saturn a Neptun. Tajemství, iluze, zázraky a víra. Věřit v sám sebe, že veškeré tajemství, které je v nás skryté, odkryjeme a tím se můžeme těšit z toho co nám kamen osudu přináší. Ale pozor na ego, tomu by jsme neměli podlehnout. Jelikož se potom lehce ztratíme v sobě a můžeme se stát příliš horlivými v prosazení se, ve víře ve vlastní schopnosti a dokonalosti. Můžeme tak podlehnout iluzím o sobě sama a také o druhých lidech. Což se v dnešní době bohužel stává mnoha lidem.

V další části si něco řekneme o kamenu vůle.




neděle 3. července 2022

 

Ego


V další úvaze jsem se zaměřil na ego, které potřebujeme, ale nic se nesmí přeceňovat. Ego je Já, naše vědomá část bytí. Je důležité, jelikož díky němu překonáváme překážky a tíživé životní situace. Vyjadřuje sílu naší osobnosti. Mělo by se, ale řídit určitými zásadami a hodnotami, které jsou důležité pro společenský život. Každý člověk by si měl uvědomit, že zde nežije sám, jsou tu i jiní lidé, kteří mají stejná práva, i když vyznávají trochu jiné hodnoty. Přesto základní hodnoty by měly být pro všechny stejné, morálka, etika a právo. Pokud, ale tyto hodnoty jsou ve společnosti obcházeny, nebo považovány za přežitek, potom může dojít k tomu, že ego ovládne náš život zcela. Taková společnost už není společností, ale společenstvím jednotlivců. Já se stane modlou, dominuje ve společenství. Víra v Boha je nahrazena vírou v Já, které je všemocné a všeobjímající. Každý den mu tak přinášíme oběti na oltář zla, které se pomalu šíří celým společenstvím. Vytvoří se mocenské skupiny, které navzájem mezi sebou bojují o moc a nepozorovaně ovládají své loutky, které nastrčily, aby lidé získaly dojem svobody a práva. V takovém společenství funguje pravda a spravedlnost na jiných principech, než jsou lidé zvyklí.

Příliš silné, nespoutané ego může být hodně nebezpečné. Ne nadarmo je egocentrismus zařazen mezi charakterové vady. Příkladem může být šikana nebo domácí násilí, jež pramení také z příliš silného ega, které jedinec už neovládá a stává se jeho obětí. Ovšem prapůvod toho všeho je společnost a rodina. Prostředí, v kterém jedinec vyrůstá, protože ho vychovává a formuje. Člověk z něho získává zkušenosti.

Dnešní dobu vidím hodně na hraně, kdy ego začíná dominovat a my jsme nuceni se mu podřizovat. Stačí se podívat do výloh na literaturu odbornou, kde najdete mnoho titulů na téma, Jak prosadit svoji osobnost, Jak dosáhnout úspěchu a štěstí, Nenechte se omezovat ve vztahu. Nikde nenajdete titul např. Jak dosáhnout společného štěstí ve vztahu, Jak se naučit žít s druhými, Jak se realizovat atp. Ne, i kdyby takové knihy byly napsány, tak by netáhly, nebyl by o ně zájem. Hádejte proč?

Pokud nezměníme přístup v těchto základních věcech, tak žádná opatření nás nezachrání a zlo bude prorůstat námi samotnými až nás úplně ovládne. Rád bych skončil nějak pozitivně, ale bohužel nápady mě došly.

V další úvaze opustíme naše společenství a podíváme se trochu do historie.




sobota 2. července 2022

 Osamělost probuzení


Co znamená probudit se na duchovní úrovni? Jedním z takových probuzení může být, když se člověk setká s vírou a přijme ji do svého života. Po té následují změny v jeho životě, které působí stav jako při probuzení.

Osamělost potom znamená to, se změnou, která se v jeho životě projevila, se musí sám vyrovnat a přijmout ji. V daném okamžiku musí sám učinit kroky, které v jeho životě jsou nové a neznámé.

Dalším takovým probuzením může být, když člověk dostane nápad. V ten moment je také sám, ale pocit, který zažívá se dá přirovnat k probuzení. S tímto se také spojuje prosazení svého nápadu. Já osobně toto spojení nemám moc rád, vysvětlím proč. Mnoho knih na toto téma bylo napsáno. Jak se prosadit, prosazení své osobnosti atp. Potíž nastává v momentě, kdy člověk prosazení se povýší nad ostatní záměry a stane se to jeho cílem. Ne samotný nápad, ale jeho prosazení. Prosazení za každou cenu, čímž mohou ovlivňovat druhé lidi.

Takový člověk chce prosadit svůj nápad za každou cenu. Vzniká tak určitá forma boje kdo z koho a může tak prosazovat svůj nápad na úkor někoho jiného. On tak, ale nevnímá, jelikož je v ten moment zaslepen svým cílem a správností svého jednání. Je přesvědčený, že ten jeho nápad je jediný správný a ostatní se mu musí podřídit. Takovému člověku většinou chybí zkušenosti, ale on je je nepotřebuje. Není zde žádná motivace je získávat, protože on dokáže druhé nadchnout pro svůj cíl a tak na to má lidi. Své ovečky, které poslušně budou plnit jeho rozkazy, ono jim nic jiného nezbývá. Nápady druhých takového člověka nezajímají. Pokud někdo přijde s inovací, tak buď ji odmítne, nebo ti vnímavější, kteří zjistí, že je přínosem, tak ji využijí, ale udělají vše proto, aby to vypadalo, že je to jejich nápad. Zásluhy si připíší sami. S tímto přístupem se setkáváme v kapitalismu. Politiku jsem musel zmínit, jelikož společenský systém, v kterém žijeme nás ovlivňuje a jistým způsobem vychovává. 

Pokud však nahradíme slovo prosadit se realizováním se, tak dostaneme jiný význam. Realizace svého nápadu, ještě neznamená boj a nemusí zásadně ovlivňovat životy druhých. Ani z druhých dělat poslušné stádo. Ten kdo realizuje svůj nápad je nakloněn spolupráci. Ví, že ho spolupráce může posunout. Má tedy zkušenosti, které získal tím, že si něco zjistil o možných dopadech a přínosech realizace svého nápadu. Je též připraven z druhými komunikovat, čímž získává další zkušenosti. Potom takový člověk se může stát odborníkem v dané profesi. Tak to by to mělo fungovat v demokratické společnosti. Ano je to složitější a delší cesta k úspěchu, ale kam spěchat. Těžko se stane, že dva lidé přijdou na stejný nápad. Rozhodně po takovém člověku nezůstávají psychicky a duševně vyčerpaní lidé. Ale co by jsme potom dělali s tou hromadou psychologů? Na západě je totiž móda mít svého psychologa. Ty nemáš psychologa? Zní otázka. Tak to nejsi cool. Je to zase v nastavení systému. 

V další úvaze se budu věnovat egu, protože to souvisí i s tímto tématem.



čtvrtek 30. června 2022

 Změna

První z úvah, kterou jsem se rozhodl napsat je obecný pohled na změnu, která je součástí našeho života, ale mnozí ji tak nechápou. Potom mohou být překvapení proč se jim v životě dějí.

Na cestě životem nás čeká mnoho změn. Protože v našem světě se vše vyvíjí, někam směřuje. Tyto změny jsou přirozené, nebo lidské a mnoho s nimi nenaděláme. Buď je přijmeme a tím se můžeme posunout, něco se naučit a nebo je odmítneme, ale tím riskujeme, že se zastavíme. Nikam se neposuneme, přestaneme rozumět tomu co se děje a může v našem životě nastat stagnace. 

Pokud se jedná o změnu přirozenou, je vždy spojená s nějakým úkolem, který člověka prověří. Tato změna může u citlivějších lidí vyvolat vidění, skrze ně je člověk veden. Většinou se tak děje prostřednictvím snů. Proto naši předci dávali důraz na sny, vykládali je a snažili se jim porozumět. V moderní době bohužel se i tato oblast z profanovala a dnes sice kolem toho to existuje spousta literatury, ale žádná nemá vypovídací hodnotu a nevychází z kořenů prastarého umění. Zde by mohli tuto mezeru zaplnit psychologové, ale skutečnost bývá většinou jiná. Potíž je v tom, že k pacientům přistupují jako ti co jsou zdraví, tím mezi pacientem a psychologem se vytváří propast, kterou nelze překročit. Jelikož se pacient neotevře a uměle vytvořená bariéra se mezi nimi prohlubuje každou návštěvou. Mám dojem, že zřejmě na škole tito tzv. psychologové neprobírali psychoanalýzu podle Gustava Junga. Ale držme se tématu. Já osobně změny nemám rád, vyloženě je nesnáším, způsobují mě deprese a pocit strachu. 

Pokud se jedná o změnu lidskou, tak ta může být devastující. Není přirozená, je to něco co v životě zapůsobí jako rána z čistého nebe. Mnozí lidé si neuvědomují, že jejich kroky mohou ovlivnit životy, těch, kteří s nimi žijí ve společné domácnosti. 

Lidská změna může mít též podobu útěku z reality. Já osobně z reality utíkám, protože ji nemám rád a vytvořil jsem si svůj vlastní svět, v kterém mě je dobře. Psaní, malování je můj útěk. Ale u mnohých lidí to bývá horší. Protože zlo nechodí po horách, ale po lidech a tak se množí případy užívání drog, alkoholismu atd. Z těchto situací se těžko hledá cesta ven, pokud se neodhalí příčina a ta mnohdy bývá skrytá hluboko v raněné duši člověka.

S tím vším je spojené ego, ale o tom bych se rozepsal v jiné úvaze, protože to vydá na samotnou kapitolu.




neděle 26. června 2022

 Kámen


Kámen,

jedno z chladných jmen.

Vytesáno do duše těch

jímž život osud rozechvěl.


Kámen,

vsazený drahokam.

Těžkne srdce tvé

a vrací ho tam

kde jsi chtěla být.

V klidném zákoutí

lásky a vzájemného naplnění.


Kámen,

nikdo nezná účel pravý

jeho stoického klidu,

když lampa zhasne

a ty jsi sama

v propasti myšlenek svých.


Když hledáš co se stane

a v rukou svých

kámen svíráš,

snad po jeho chladu toužíš

nebo po tajemném hlasu

co odvede tě do mámivých veršů

básníků ztracených,

do slok a rýmů,

které křídla nemají.


Kámen,

v rukou nesmělých

stává se talismanem,

který tě ochrání,

když nevíš

co na tebe čeká za rohem.

Dá ti jistotu snění

a možná i trochu jistoty

do křehkých dlaní.


Kámen,

který potají

aurou tě halí

se stává srdcem tvým

v rukou čistých.

středa 15. června 2022

 

Anděl větrný


Známá, neznámá

s větrem přicházíš,

když se stmívá.

Neodhalená svoji krásu skrýváš.


Nikdo ji vidět nesmí

dívko větrná,

jinak v prach se proměníš.

Proto oči zavírám,

když mě vítr tváře hladí.


Abych tě neztratil,

abych mohl dál

z moudrosti tvé

pít dívko větrná.


Vážná, nevážná

před prahem mým,

v rukou svíráš znamení

krásy tvé.


Znamení co prochází

životem stvořeným

v rozvalinách chrámů zbořených

lidskou krutostí.


Věrná, nevěrná

dívko povětrná,

pro všechny jsi velká neznámá.

Jsi nedosažitelná

a přesto tak blízká.

Jsi tak daleko

a přesto se mně dotýkáš.


Mlčky bez zbytečných slov

ve větrném obětí

s tebou stoupám a klesám

do hlubin myšlenek spletitých.

Jen s tebou anděli větrný.


Skutečná, neskutečná

v mysli má

zůstáváš navěky.

Dívko větrná.

úterý 31. května 2022

 Moc nebo málo


Chceš toho moc

nebo málo.

Když toužíš

po dlaních teplých,

které by obavy tvé schovaly.


Po očích, které by viděly

co jiní vidět nechtějí

a po ústech, která říkají slova

co ti jiní neřeknou.

Protože uzamkli duši svoji

v temném vězení

svého ubohého svědomí.


Chceš toho moc

 nebo málo,

není odpovědí 

na otázky nevyřčené,

které jsou do iluzí zamotané.

Někde v pavučinách 

mocného soumraku

lidské lhostejnosti.


Moc nebo málo

neblahé tušení

se do srdce tvého v kradlo.

Když není žádného naplnění

tak pocity prázdné

své ulity opouští

a zaplavují mysl čekající, 

nepřipravenou.


Moc nebo málo

nemáš na vybranou

už rozhodli jiní.

V místnosti malé

se pohnuly stíny,

ale ty stále můžeš

přijmout všechno to málo

co ti zbylo.

A stát se tak první z mnoha

co rozhodla se sama.


Moc nebo málo

a záleží na tom?

 Trochu


Trochu dechu stačí,

aby se rozpustily květy mrazu

na tabulích okenních.

Jen trochu stačí chtít

a vše se změní.

Jako mávnutím ruky

tvůj dech přinese jaro

tam kde doposud vládl chlad.


Stačí jen trochu snít

a mít rád.

Pak uvidíš jak tvůj sen

kvést začíná

na louce splněných přání.

Tam kam stíny nemohou,

kde jen světlo vládne

v obětí nekonečných hor.


Trochu víry stačí,

aby se vrátil pocit smíření.

Bezelstný je ten

co nespatřil tenhle svět

a omyl je průvodce

naším dokonalým životem.


Stačí jen trochu

nemusí být víc.

Prostý počet stačí

na život sice omylný,

ale živý.


čtvrtek 19. května 2022

Život je


Celý život

v mnohém podobný je

zlaté kleci.

Chtěla jsi jen žít

bez příkras a pomíjivých náhražek

cizího světa.


Chtěla jsi jen říct

obyčejná slova,

bez vzletných frází.

Jen jednoduchá věta

která však nikoho nedojme

a nepokoří zlatou mříž.


Zatím co klam

slaví  a pozvedá svoji číši

k ústům svým,

ty v tichu minulém

dotýkáš se prázdna,

které souzní s tvým dechem.

Které obdařuje tě

přítomností svojí.


Jako slza na dlani tvé

připadáš si malá,

v objetí prstů schovaná.

Jako by mohly ochránit tě

před celým vypočítavým světem.

Jako kapka průhledná

co stéká z očí co viděly

pravdu pod úsměvy skrytou.


Celý život

v mnohém podobný je

lávce úzké,

po níž musíš projít,

abys jsi vyrostla

a mohla najít cestu správnou.


Nikdo ti neporadí,

to musíš sama.

Hledat a najít,

snít nebo žít.

Jak prosté se to zdá,

jak lehké je vílou se stát,

co na vše zapomněla

a jen tančí za zvuku

píšťal měsíčního svitu.


Jak těžké je

na nohou stát,

když musíš nést cizí zášť.

Která tvoje city mění

a pocity tvé

svazuje nití kouzelnou.


Chtěla by jsi ji přetrhnout,

a kouzlo zlomit.

Tajemné zaříkání

 co pouto slibů

v lež mění.


Celý život

v mnohém podobný je

nám.

 

pondělí 9. května 2022

Kousek papíru


Na vodě houpe se

list papíru.

Kdo si ho zahodil

nebo jen vypadl

z rukou ztuhlých

ranním chladem.


Ztraceno je vše

co napsáno bylo,

slova jsou rozmáčena,

když padají na dno.

Nikdo se nedozví

co říct se chtělo.


Jen leknínů pár

a zelené rákosí

jsou svědky tichými toho,

 jak myšlenky se rozpouští

v nekonečné modravé dáli.


Na vodě

pomalu pluje to

co zapomenuto bylo.

V jednu chvíli důležité

a v okamžiku dalším

chtěné už není,

jen zbývá promočené ticho

jednoho mlžného rána.


Probuzení, procitnutí

a možná jen pouhé rozhodnutí,

že co bylo význam žádný nemá.

Ve vodě chladné

písmenka plavat neumí,

a tak topí se slova hladová

bez jediného stenu,

bez hlásku,

když tónina v partituře chybí.


Na vodě klidné

houpe se jen několik lístků olší.

Nic víc.


 

středa 4. května 2022

Pravolež


Ústa z písku jen písek plodí

a slova krásná, vznešená

jsou jen hradbou mlčení,

které se za nimi skrývá.


Láska z těchto úst vyřčená

je pak pískem, jenž sype se,

jenom sype se.

Neznamená nic,

jen svádí smysly povrchní

k nicotnému poznání.


A ta slova jsou jako opratě,

jež vše kolem svazují

a přibližují k ústům,

která svým písečným dechem

vše rozfoukají a zasypou.


Ústa z písku jen písek plodí,

však za zlatý prach

jeho vydávají.

Těm co skutečnost neznají,

těm, kterým poznání stydne na okraji

jejich rozumu bídného,

stejně jako slova na prahu jejich rtů.


Nikdy nepoznají ten žár duše,

jenž žhne pro smysl všeho.

Nikdy nepoznají ten žár,

který spaluje a znovu rodí

život pravý.


Ústa z písku jsou jen pískem

a písek je jejich poznáním,

jediným.

 


 

pondělí 25. dubna 2022

Ne světlo


Světlo svítí

nad opuštěnou ulicí.

Jen stíny lamp pouličních

se mnou kroky počítají.

Jsou jako hadi

co se ve stínech schovávají.


Míjím nároží,

domy osvětlené

a mosty zvednuté.

Jak prosté,

když město usíná.


Okamžiky všedních dnů

vystřídaly chvíle snů,

když noc rozprostřela křídla svá

nad nevědomostí sluhů času.

Když tma vstoupila mezi nás.


Potom jen můry a lišaji světlo hledají,

aby v jeho obětí

spásu našli.

Jen můry co v ústraní

doposud byli,

lidem skrytí čekali

na tanec poslední.


A lidé v nevědomosti spí

bez spásy a požehnání.

To odhodili

jak papír zmačkaný

na ulici špinavé.


Světlo svítí

nad opuštěnou ulicí,

když lidé sladce spí.

Třeba jen na chvíli.

Na pouhou chvíli….


 

neděle 17. dubna 2022

Jen ubohý člověk


V objetí snů svých

stavíš si život svůj.

V mámivých přeludech

svíráš bezohledně osudy všech

co jsi potkal.


Ty jsi přece král

a všechny ovládáš.

Ty jsi ten

co svojí vládou

dobro přinášíš

a děláš dobře svým představám.


V objetí kouzelných iluzí,

ale nemáš spojení

se vším co s obyčejným životem souvisí.

Pod mocí touhy vábivé

sám se propadáš,

nevidíš, že život tvůj

bludičky vedou 

do bažin, do nicotných hlubin.


Ale ty jsi přece pán,

a dobře víš co rád máš.

V děsivých přestrojeních

hraješ na city

notám falešným.

Na střídavé stupnici

však tvá aura upadá.


Sám nikoho nevnímáš

a ztracen v nesmyslných úvahách

v bludišti myšlenek

ve slepotě dlouhých chvil pouze tápeš.


Zůstalo jen slov pár,

které nemáš komu říct.

Chápeš?


Jsi jen ubohý člověk. 

pátek 15. dubna 2022

Klíče


Zelená louka

petrklíči posetá,

ozvěna dne

duši rozechvívá.


Poryvy větrů

listy stromů čechrají

a větve starých králů

magií dávnou,

 krajinu matnou

temným oparem zalitou,

pokrývají od kořenů

až po koruny věků.


Tak vezmi ty klíče 

a mysl svoji otevři.

Nech ji jít,

ne neboj se ona nezabloudí,

jen možná na chvíli se zastaví

tam kde čas neběží,

tam kde pohledy

se ve slova mění

a lidé se skrývat nemusí.


Jen ji nech jít

a ona tě zavede ke schodům,

tam kde po rozpadlé dlažbě

voda stéká

jako slzy po tváři vrásčité.


Jen ji nech jít

 a ty klíče neztrať,

jsou od tvého vědomí.

Co usedavě pláče 

ve světě přeludů

a mámivých slibů.


Zelená louka

petrklíči posetá,

je jako brána

co vpustí jen ty,

kteří ví jak poznání bolí.


Tak nech ji jít,

ať sama tebe promění.



 

neděle 3. dubna 2022

Řetěz


Přetržený řetěz,

ruce po dlouhé době svobodné

pomalu myšlenky kreslit zkouší.

Na kámen chladný,

na stěnu bez odezvy

v prostoru prázdném.


Nerozumím tomu co chtějí,

snad jen dotknout se těl

co v přítmí zdají se být

tak reálné.

Svádí pohled pod nímž

i led taje,

když se proplétají a tancují

v myšlenkách co zdráhají se

uvěřit podstatě samotné.


Ano zdáš se mi,

a já se vracím zpět

k vůni tvé,

k hlasu co kolébal mně,

když jsem nemohl dál.


Snad zbývá už jen říct,

že jsem rád.

V náruči mámivém

v tichu svobodném,

od všech chtění vzdáleném.


Přetržený řetěz

 nechávám někde za sebou

a k tobě se navracím,

má královno zasnění.

Má rudovlasá paní,

kouzlo tvé, tajemné hory tají

a nikdo cestu nepoznal

ze zrádného labyrintu 

zakletých skal.


Jen ten řetěz

co mysl moji poutal,

mezi námi stál.

Jen on byl ten klíč,

co zámek tvůj otevřel

a já do očí tvých pohleděl.


Ano příliš krásný sen,

na to, aby rukám mým 

to co chtějí dal.

Ale nový den


naši mysl očistil

a znovu přivedl k dotykům

dvou duší prokletých.


 Jen ten řetěz co prolomil

kouzlo zasnění. 

čtvrtek 24. března 2022

Zazpívej


Dívčí výkřik

se nese tmou

jako rekviem,

jako píseň krutá

co v uších zní

nevinným přiznáním.


Jen tiše zazpívej

a ruce spjaté měj,

když kříž samotný

do korun stromů

listy žluté zaklíná.


Jen tiše zazpívej

slova co na jazyku těžknou

a dlaně otevři,

ať kouzlo okamžiku čistého

duši tvou prostoupí.


Výkřik náhle utichá

a jenom čas pomalu ubíhá

cestou trnitou.

Tak vydej se po jeho stopách,

jdi až ke stínu svému

tam kde naděje odpočívá.


Ve zlatém kapradí

uspaná těžkým dechem přání,

těch bludiček co náš rozum

k ideálům naivním svádí.


Tak tiše zazpívej

ať ji neprobudíš,

tu dívku co sní

v hustém porostu kapradí.


Tak jen tiše zazpívej.

 

úterý 22. března 2022

Proměna 


Závoj mlčení poodhalil

myšlenky skryté.

Sny jako vymalované

co tvojí myslí bloudí.


Závoj mlčení,

 ten nezkrotný lišák

tančí v poryvech pohledu chladného

a jemně se sklání

před dokonalostí pohybu

siluety, která i stíny svádí.

Siluety víly co za soumraku

v tichu nekonečném

splývá s každou větví

stromů dávných-


Závoj tvého mlčení

ozdobený září hvězd

co přišly se napít

z pramenů posvátných

se teď v perly proměnily

a na tvém těle symbol poznání

z ohnivých čar vytvořily.


Symbol co lidem vládne od věků

a je zahalen prameny tajemství.

Jen víly ho nosí,

jen vily mu vládnou

svou lehkostí bytí.


Závoj mlčení, jako tvůj štít

v zářivém tichu, příběh vypráví

o víle, která se

v lásku promění. 

neděle 20. března 2022

Hvězda


Myslím na tebe,

když duše tvá

se zrovna nedívá,

abych nevyplašil

ten krátký okamžik.

Kdy vůně vlasů tvých

ovlaží moji letmou přítomnost.


Ne, neřeknu nic

jen potichu podívám se

na tvoji krásu,

která pomalu vytrácí se

s tvojí něžnou bytostí.


Myslím na tebe,

ale nemohu nic víc dělat.

Nemohu vstát a za ruku tě chytit,

po tváři pohladit,

protože tě nechci zklamat.

Nechci do našich osudů

nic zlého vepsat.


Nemohu nic víc říct,

jen sledovat z po vzdálí

tvůj úsměv,

tvoji nezraněnou duši,

která čistotou září

jako hvězda co navždy

je vzdálená, nedotknutelná.


Jsi hvězda co září.



 

pondělí 7. března 2022

 Řeky konec


Řeky konec,

ubohý vzorec

špatně spočítaný

vede ruce po doteku toužící,

po pohlazení planoucí

do bludiště změn toužebných.


Řeky konec,

falešný zvon zní

nad hlavami těl blouznivých

co nechali svést

písní labutí,

kterou vlny nesou

hladinou vodní.


Ale nikdy nedonesou

k rukám hladovým,

nikdy nedonesou

ke břehům na konci ztraceným.


Nikdy nedonesou

myšlenky utonulé

k cíli, k výsledku vzorce,

který nedokončen

jako past čeká

na myšlenky další

tak naivní, bláznivá přání.


Řeky konec, ubohý vzorec

cestu lidskou proklíná.

 

pondělí 7. února 2022

Marné čekání


Marné čekání

je jako zatmění,

když hvězdy

přestanou svítit.

Když oči unavené

nevidí žádný úsvit.


Jako když duše

svůj cit ztratí

a tápe ve smyslech

chaoticky roztroušených

po celém těle.


Potom jen zklamání

je to co zůstane.

Z dlouhého čekání

z marného soužení.


Potom jen stopy

v srdci tajícím

jako jizvy na dlani otevřené

krvácí a bolí.

Než se zcela zacelí

novou vlnou čekání.


Marné čekání

je jako mlha

co štěstí ze setkání zakrývá. 

neděle 6. února 2022

Čekání bez souvislostí


Čekám na křižovatce dní,

tam někde, kde slova se kříží

a nic neříkají.

Když se stmívá

a oči chtějí spát,

dlouze a tiše spát.


Čekám tam někde sám,

bez přívlastků a divných jmen

do větví stromů zachumlán.

Stromů co kloní se nade mnou.

Do větví, nekonečných souvětí

a vět různě zkřížených,

které smysl dávno ztratily

a v paměti cizí uschly.


Čekám snad i něco víc

než oči mé vidí,

než srdce mé

větrem rozhoupané

může cítit.


A možná čekám na něco

co už bylo,

co skončilo bez mého vědomí.

A tak tiše obklopen větvemi

tu stojím a pomalu sloupem,

či pouhým slovem

se stávám.


 

Co zbylo


Těžká koule času

zachytila se někde v davu.

Jako závaží tě poutá

s realitou na první pohled

nechtěnou, neživou.


Aniž by jsi si uvědomil,

že je pouhou sněhovou kuličkou,

větvičkou nebo lístkem

plujícím po vlnách času.

Že se můžeš odpoutat,

to závaží odhodit,

nechat ho odplout na křídlech ptáků

co střeží čas.


A najednou,

ta těžká koule se kutálí

a ztrácí se v oparu

ranního šera běžného dne.

Je to za tebou,

přesto cítíš, že kromě tíhy

tě opouští ještě něco.

Co možná ze vzpomínek zbylo,

že ne všechno

odejít mělo.


Ale to už tak bývá,

když něco odchází

a nové se rodí, snad. 

sobota 5. února 2022

Čas lží

Čas lží nadešel,

já musím odejít

a ty prý věrně čekat budeš,

až se vrátím.

Až stromy rozkvetou.


Těžko myslet slova vážně,

i když jsou upřímně vyřčená,

když budoucnost nejistá

se mezi nás postavila.


Když temnota

závoj svůj rozprostřela

nad obzorem vzdáleným.

Když oči hladových po boji

v zástupech čekají

s rukou kostěnou,

na zbraních položenou.

Až jejich král rozkáže,

aby pod písní krvavou

plenily dle rozkazu svého.


Nadešel čas lží

a já musím odejít

do krajů vzdálených.

Dám na sebe pozor

má milá

a vrátím se

až stromy rozkvetou.


Se lží na rtech se odvracím

a vyjíždím vstříc temnotě záludné.


Čas lží nastal.


 

pátek 4. února 2022

Opona světla 


Opona spadla

světla zhasla.

Je to konec

nebo začátek?


Ďábel světu vládne

skrze člověka,

skrze duši bolavou.

Kterou zahrnuje

lží v pravdu proměněnou.


A láska se rozplakala,

že lež nad ní zase zvítězila.

Den se s nocí střídá

a pravda jako by vyhasla,

už je jen stínem.

Pouhým přeludem,

který se toulá

ve svědomí opuštěných.


Opona spadla

světla zhasla

a tma pohltila

celý svět.

Nikdo neví co bude

zítra ani teď.


Jen srdce truchlících ví,

že přišel čas návratů.

Že přišel den proměn,

den posledních zázraků.

Kdy srdce všech v dlaních

tepe bez ustání,

bez slz a trápení.


Spadla opona

a světla zhasla.